Zkurveně drsné divadlo

Tak jsme vám po dlouhé době s bandou zavítali do divadla. Až dosud jsem byl v divadle pouze na ruských klasicích, které mám obzvláště rád...teda, pokud nepočítám i školní návštěvy divadla, které ovšem zřídkakdy měly nějakou vysokou kvalitu. Tentokráte nebyl výběr hry v mých rukou, ale byli jsme se slečnou L. pozváni. Rovnou musím poděkovat panu J. za výběr představení.

Hra s podivným názvem Pan Polštář je poměrně novým počinem bristkého autora Martina McDonagha. Celosvětovou premiéru si odbyla loni a hned dosáhla na nominaci na briskou hru roku 2005. Letos se Polštář dostal i k nám, když jej zinscenoval pražský Činoherní klub.
Nebudu prozrazovat nic s děje, po kterém jsem se před shlédnutím hry taktéž nepídil a musím uznat, že jsem si tak překvapení vychutnal v plné míře. Co bych ale okomentovat měl, jsou některé jiné aspekty hry.

Tak především, hra je opravdu drsná a humor, kterým je přímo prošpikována, je černý jak Ronaldinhova stolice. Vzhledem k prostředí a ději je až překvapivé, jak často byl v publiku slyšet upřímný a hlasitý smích. Zpracování tématu je poměrně nezvyklé a rozhodně bych řekl, že hra je docela úchylná a ujetá...což mi ale naprosto vyhovuje - banální příběhy můžu kdykoliv skouknout v bedně.

Přestože se hra odehrává víceméně ve dvou (téměř totožných) místnostech a vystupují v nich pouze čtyři postavy, nemá divák pocit, že by byl ochuzen. Scéna velice zajímavě a originálně zpracována...práce s osvětlením a prostorem byla na jedničku, hudební podklad měl na starost Jan P. Muchow, který dokreslil patřičně psychózní atomsféru. Ještě důležitější však byly herecké výkony, kterým se nedá moc vytknout. Expresivní výstup Marka Taclíka byl pěkně nastudovaný a mě si po jednorozměrném dementovi s filmu Jedna Ruka Netleská celkem získal. Oproti tomu hlavní role v podání Ondřeje Vetchého byla spíše subtilním a tichým utrpením a i když byl nejspíš nejméně líbivou postavou hry, přinášel podstatu celé hry divákům se ctí. Nejvděčnějšími postavami ale byli dva zbývající protagonisté...jména asi nic neřeknou...oba dva představitelé policistů udělali ze svých nástrojů zlovůle státní moci překvapivě vtipné figurky, ale zároveň si ponechali svůj hrozivý ba dokonce i lidský rozměr. Musím uznat, že v jejich provedení mě za srdce chytla absurdní komika hry více než samotné, ne už tak veselé, poselstsví příběhu. Opravdu odvážná a dokonale namíchaná kombinace.

Hra nebyla příliš dlouhá a dokonce jsem o přestávce přemýšlel, jestli už není konec. Na konci prvního dějství došlo k jakémusi rozpletení děje, a tak jsme kolektivně pochybovali, jestli v druhé půli bude vůbec co vyprávět. Klobouk dolů, druhá půle byla ještě lepší, a to bez sebemenšího náznaku křečovitého natahování příběhu.
Pan Polštář je určitě drsné a ujeté divadlo, ale diváka s minimálním smyslem pro nadsázku by měla v každém případě alespoň zaujmout a rozesmát.

Mimochodem, hra je až absurdně sprostá, přičemž způsob užití vulgarit je celkem otrocky převzat z angličtiny...jestli to byl záměr, tak se mi to docela líbilo. Pokud se překladatel nesnažil o parodii anglického jazyka, tak je to lenoch a diletant ;-)