Tak jsem vám jen tak náhodou slyšel album On an Island od vynikajícího kytaristy Davida Gilmoura (vychází běhen několika dnů).
Pro ty, co o Gilmourovi slyšejí poprvé, jedná se o dlouholetou oporu legendárních Pink Floyd. Poté co Pink Floyd v roce 1983 vydali dvojalbum The Wall (resp. po vydání následujícího alba Final Cut, pro puntíčkáře) se narušené vztahy v kapele rozpadly definitivně a PF byli víceméně vyřízení. Frontman, textař, baskytarista a tvůrce téměř všech písní a konceptů jejich nejlepších nahrávek Roger Waters již dále nedovedl přeprat své ego a na místě rozpustil kapelu, která mu již nechtěla sloužit jako doprovod k jeho morouským osobním útokům na lidskou společnost. Nečekaný tah ovšem provedl právě Dave Gilmour, který se rozhodl pokračovat s Floydama se zbývajícími dvěma členy skupiny bubeníkem Nickem Masonem a klávesistou Richardem Wrightem. To rozzuřilo Waterse
, který dal rovnítko mezi Pink Floyd a svou maličkost, natolik, že na své bývalé spoluhráče dokonce podal žalobu za užívání značky "Pink Floyd". Soud nevyhrál a Pink Floyd od té doby vydali dvě další alba. Zatímco Floydi hráli směle dál, vyprodávali obří stadiony a v průběhu let se pomalu ale jistě přeměnili v "rockové dinosaury" bez špetky invence (ruku na srdce, ale jejich vynikající instrumentální jamy, které u nich byly v době jejich slávy na koncertech běžné, vytřídala naprostá "doslovnost" a flašinetářské přehrávání osvědčených hitů..i když se jedná o bezesporu kvalitní hudbu), Roger Waters dál vydával své sólové nahrávky plné sžíravé kritiky moderní společnosti (nejlepší Watersovou nahrávkou je z mého pohledu album Amused to death).
Fanouškům starých dobrých Floydů však něco chybělo...zatímco hudba "nových Floydů" se svým zvukem vracela do minulosti a zároveň se přibližovala střednímu proudu, scházela jí jakási vnitřní soudržnost a rámec (texty písní byly často také dosti směšné, tím spíše ve srovnání s klasickým Floydovsými alby), který tak dobře uměl dodat právě Waters. Naopak, textově a příběhově (všechna Watersovy díla od alba Dark side of the moon jsou tématicky propojená) vyšperkovaným nahrávkám Watersovým schází ten správný "floydovský" zvuk a často má posluchač pocit, že se jedná o zhudebněné příběhy než hudba s příběhem.
Kam tímhle zdlouhavým popisem historie mířím, ptáte se ? Včera před usnutím (psychicky podpořen návštěvou u Berana ;-)) jsme se Zewlákem poslouchali nové Gilmourovo album a musím uznat, že znělo až překvpaivě dobře. Nahrávka byla bohatá na typická Gilmourova kytarová sólíčka a zajímavé atmosferické zvukové malby. Uznávám, že jeho zpěv (i když o míle lepší nežli zpěv Rogera Waterse) je trošku unylý a poněkud stereotypní, ale hudbu má zvládnutou na jedničku. Písně jsou většinou pomalé a táhlé, se spoustou zefektovaných zvuků a atmosféra z nich přímo kape. Po poslechu alba, které se mi celkem dost líbilo, jsem však opět pocítil velikou lítost nad tím, že už David Gilmour a Roger Waters (a samozřejmě i zbylí dva členové Floydů) nehrají společně, když mají očividně stále hudebnímu světu a fanouškům art rocku co říct. Dost mi to připomíná situaci, která následovala po rozpodu neméně legendárních Beatles. Obě dvě ikony John Lennon a Paul McCartney pokračovali v hudební kariéře na sólové dráze. Zatímco John Lennon vydával osobní hudbu silně ovlivněnou svým politickým i filosofickým názorem, která si většinou vystačila s velice úsporným hudebním doprovodem, Paul McCartney na své sólové dráze vydával poměrně jednoduchou líbivou popovou hudbu. I když byly nahrávky obou bývalých "brouků" kvalitní (já osobně upřednostňuji samostatnou tvorbu Lennona...zároveň bych chtěl zdůraznit že si samozřejmě také vážím hudby dalšího "brouka" kytaristy George Harrisona), na jejich společnou tvorbu to ani zdaleka nemá. Nejspíš to bude jakousi rovnováhou, kterou přinášel střet dvou tak silných tvůrčích osobností. Tak nějak teď vnímám i problém sólové tvorby Davida Gilmoura a Rogera Waterse.
Žádné komentáře:
Okomentovat