AUDIOZEWL : Arcade Fire - Funeral

Z několika důvěryhodných zdrojů se ke mně dostalo doporučení k poslechu debutového alba Funeral od mladé, multiinstrumentální kanadské kapely Arcade Fire. Nakonec jsem neodolal a tuto nahrávku jsem si sehnal. Nyní můžu s klidem v duši Funeral doporučit i vám.
Název alba (pro neangličtináře - funeral=pohřeb) napovídá, že se zde nejedná o nějaký sladký popík. Není divu, při natáčení této desky shodou náhod umřelo hned několik blízkých rodinných příslušníků ústředního manželského páru (kapelu vedou manželé Win Butler a bývalá jazzová diva Régine Chassagne), což dost ovlivnilo i náladu samotné desky. Jeden by čekal, že tato skutečnost vyústí v brouzdání v hlubokých a zrádných bažinách zvaných deprese, ale výsledek je naštěstí naprosti jiný. Muzikanti využili svých hořkých zkušeností a stvořili jednu z emočně nejotevřenějších a neprocítěnejších hudebních nahrávek, co jsem kdy slyšel. Celou deskou dokonce provází jakýsi koncept, který dodává emociálnímu zážitku ještě více hloubky. Prvních pět písní (s podtituly Neighbourhood 1 až 4 plus jedna vložka bez tohoto názvu) spojuje polemika nad smyslem života a rodiny v malém městě, kde se lidi cítí být svázaní a připoutaní a kde často jenom vyplňují přání svých rodičů. Nechci tady moc filozofovat, ale musím uznat, že se mě tato hudba opravdu dotkla. Písně sice pojednávají veskrze o smutných věcech, ale konečným výsledkem je velká naděje a víra v sílu lidské duše. Budování atmosféry probíhá skvěle a konec alba je naprosto užasným vygradováním a já osobně jsem neměl daleko k pláči (ano...nejspíš jsem kapku přecitlivělý, ale tahle hudba je opravdu něco zvláštního). Předposlední píseň Rebellion(Lies) je (společně s trefně nazvanou skladbou Wake up) jakýmsi budíčkem, pro všechny unuděné a životem ztrhané lidi, který jim ukazuje, že nic není ztraceno a že musí vzít život do vlastních rukou a něco s ním udělat. Finální skladba In The Back Seat tuto myšlenku uzavírá vynikající metaforou na aktivní/pasivní způsob života a velice procítěnou hudbou, která z konce alba dělá opravdu solidní katarzi.
Co se týče hudby samotné, je zřejmé na první poslech, že kapelu tvoří větší počet muzikantů a ti navíc hrají na ne příliš obvyklé instrumenty. Ve velké míře uslyšíte například housle, xylofón, harmoniku a několik druhů strunných a bicích nástrojů. Žánrově je hudba velice proměnlivá. Změna tempa z ušourané depresivní balady v tancovačku jako v případě skladby Crown of Love je zde na pořádku dne. Zvláštní na této nahrávce mi připadá, že hudba přesně zrcadlí témata písní a tvoří tak ideální kombinaci dávkování obou složek, tak aby vytvořila novou (místy až transcendentní) kvalitu. Hudební perličkou budiž exotická skladba Haiti, která slouží jako óda na nikdy nepoznanou domovinu Régine Chassagne.
Tato recenze se mi nepíše příliš dobře (což je ostatně evidentní z textu ;-), protože vím, že jsem se v případě alba Funeral setkal s něčím až nadpozemským - ano tak moc na mě působí. Taková hudba se mi slovy popisuje velice těžko, a tak vám můžu pouze doporučit, abyste se o tom přesvědčili sami. Ne nadarmo se toto album umístilo na prvním místě v několika prestižních žebříčcích hodnotících alba loňského roku.